Rozhodnutí, že půjdeme na La dolce vita, vzniklo jaksi mimochodem - prostě nás
napadlo, že když dávají klasický film, který nikdo z nás neviděl, půjdeme se
podívat. Začít měl v jedenáct, trošku se to opozdilo, ale konec konců, u
178minutového filmu to nehraje zas až takovou roli.
Začátek byl zajímavý, socha Ježíše převážena vrtulníkem a vrhající stín na
letní Řím. Bohužel, film se vyvíjel úplně jiným směrem, příhody z baru, pak
jízda autem někam, rozhovor o ničem, nějaké dvě děti vidí panenku Marii, prší,
zase jízda autem, pak zase bar a tak dále. Asi hodinu po začátku představení
nějaký inteligent okřikl kamaráda, ať je ticho a že může jít pryč, když se mu
to nelíbí. Kamarád poslechl.
Po chvíli přijel otec hlavního hrdiny (hlavní "hrdina" se dal poznat snadno,
byl na plátně prakticky pořád), pití v baru, jízda autem, další bar, další
auta, odjezd otce, to vše s krásnými záběry a dovedně zachycenou hrou stínů (na
černobílém filmu obzvláště působivou), zároveň s udivující absencí děje.
Skutečně, ačkoliv se pořád něco měnilo, vyvíjelo a zamotávalo, nezaznamenal
jsem nic, čemu by se dalo říkat děj. Asi jsem mrknul.
Mimochodem, některé zdroje uvádějí, že film trvá jen 166 minut. Dle mého
subjektivního pocitu je ovšem jakýkoliv odhad, který udává počet hodin pouze
jednociferným číslem, podhodnocený. Einstein měl pravdu, čas je relativní.
Asi po dvou hodinách byl pocit psychického utrpení doplněn pocitem utrpení
fyzického, musel jsem na záchod. Cestou jsem míjel lidi sedící a ležící na
schodech, někteří z nich dokonce nespali! Při návratu do sálu jsem udělal
zásadní chybu - hlídač se mě zeptal, jestli jsem náhodou nepřišel na film až
teď a sdělil mi, že mě nepustí. Pominul jsem absurditu jeho představy, že by
snad někdo chtěl jít v jednu v noci na poslední hodinu Sladkého života, a
oznámil mu, že jsem tam byl, načež jsem kolem něj prošel. Chyba - mohl jsem tu
hodinu strávit lépe (třeba pozorováním podlahy) a přitom mít výmluvu pro svoji
absenci. Škoda.
Děj dále pokračoval ve stejném duchu, totiž nebyl. Pak náhle přišlo něco, co by
se dalo nazvat dějovým zvratem, kdyby bylo co zvracet. Přítel hlavního hrdiny
zabil své děti a pak i sebe. Bohužel, tato epizoda se nijak nepromítla do
zbytku filmu, neboť se dále hýří a pije, i když - uznávám - hlavní "hrdina" má
od této chvíle až do konce filmu tmavě nalíčené oči, je asi unaven. Já ostatně
také.
Vyčkali jsme konce titulků, kvůli chabé (a liché) naději, že po nich přijde
pochopení, pointa, cokoliv. Podívali jsme se na sebe, zšedlí a vyčerpaní,
neschopni slova - přesto jsme si vše řekli jediným kývnutím: Dokázali jsme to!
Vydrželi jsme až do konce, přes všechnu prázdnotu, přes všechno utrpení, přes
ospalost, hlad i žízeň, vydrželi!
Po cestě zpět jsem myslel na vogonskou poezii.
| home | back |