Posmíváte se lidem s nadváhou, obézním a tlustým? Ke zjištění své hmotnosti
používáte kuchyňských vah? Vychutnáváte si slastný pocit, že budete vždy
štíhlí, nemusíte nic dělat a jíst naopak můžete cokoliv? Znám ten pocit, ale
bohužel, už k vám nepatřím.
Obrovská růžová polokoule se mihla na hranici viditelnosti vpravo ode mě,
opatrně jsem pohlédl nazpět, spatřil zrcadlo a v něm - své břicho! Sedavé
zaměstnání, zdravá, snad až příliš silná chuť k dobrému jídlu se projevila a já
poprosil jednu z mých nejlepších přítelkyň, aby mě jednou vzala sebou do
posilovny, ve které shodila 30 kilo za půl roku. Ano, tak hluboko jsem klesl.
Dorazil jsem tedy na místo srazu. Vydali jsme se hlavní ulicí, po chvilce
odbočili a já spatřil chrám zdraví. Vstup do budovy byl impozantní, samý chrom
a sklo, a mě v mysli vytanula slova jako "in", "moderní" a pochopitelně i
"fitness". Ostatně posledně jmenovaný výraz se skvěl ještě se slovem centrum
nad vstupem do prostorné, vzdušné haly. Vešli jsme tedy a kamarádka zaplatila
vstupné, já zamumlal něco nesrozumitelného a zaplatil též. "Tamhle máte šatnu,"
prohlásila má přítelkyně, sama pochopitelně vešla do té druhé. Převlékl jsem se
rychle a pln očekávání.
"Nejdřív půjdeme na ty kola, co nikam nejedou." Budiž. V řadě stojí dvanáct
stejných přístrojů, vybírám si ten s nejméně růžovou sedačkou. Pln elánu si
nastavuji druhý nejtěžší převod, po několika vteřinách sebekriticky ubírám až
na druhý nejlehčí, abych udržel stejné tempo jako má společnice. Dva metry
přede mnou přichází jakási slečna s ošklivým obličejem a dokonalou postavou a
úspornými, přesnými pohyby začíná běhat na pohyblivém pásu. Připomíná mi to
scénu z Jen počkej! - odporný vlk honí na kole utíkajícího zajíce, ale
vzdálenost mezi nimi je stále stejná.
Patnáct minut uběhlo, prý už můžu na další nářadí. Před sebou vidím dlouhou
polici s činkami, od padesátikilových až po odporně fialové jednokilové. Beru
si dvě tříkilové, jako má přítelkyně. "Sedneš si, takhle je vezmeš a teď nahoru
dolu, desetkrát. Ale pomalu!" Cha, už funí, ženská na chlapa prostě nemá! Sedám
si také, sleduji se v zrcadle, nahoru dolů nahoru dolů, nějak jsem se zadýchal,
zrychluji, nahoru dolů, osm, devět, deset. Dobrá, bylo to těžší, než jsem
čekal, ale já se nezalekl! Druhá série (zálibně pošilhávám po fialovém konci
police) a pak třetí, dýchám jak kuřák po infarktu a pot mi stéká po čele, proč
zrovna tam?
Před dalším přesunem si trochu odpočineme, na moji žádost. Sleduji chlapce o
něco mladšího než já, jak zvedá v každé ruce dvacetikilovou činku asi jako
dělník při pásové výrobě. Uhádli jste - dýchá normálně, potí se jen nepatrně a
okázale neregistruje můj užaslý pohled, a vlastně ani mojí přítomnost. Odkládá
nářadí a odchází, i já vstávám a protahuji si nohy směrem k činkové polici.
Aha, takže dělají i dvacetiosmikilové činky, to jsem nevěděl.
Jdeme dál, kolem plakátu o proteinových koktejlech (nikdy jsem netušil, že se
nějaký koktejl opravdu jmenuje proteinový) k jakési kovové konstrukci. "Tohle
je lepší než činky, to je otrava, ale už je máme s krku." Konečně, konečně
poznám tu světlejší stránku posilování, snad se i dozvím, proč sem lidi chodí
opakovaně! Jsem začátečník, tudíž nejlehčí závaží, a jedem, dolů nahoru, dolů
nahoru, je to skutečně lehčí, sice ne zábavné, ale aspoň se na sebe nemusím
dívat do zrcadla.
Postupujeme k dalšímu stroji, kamarádka odchází na záchod, takže si (když
projde dveřmi) povoluji malou pauzu v sedě. K mučidlu, od nějž jsem právě
odešel, přistupuje křehká dáma po čtyřicítce a přidává si jedno závaží, asi
pravidelná cvičenka. Dolů nahoru, dolů nahoru, a už znovu opět míří k závažím,
hurá! Mé sebevědomí roste, aspoň tahle slaboučká paní používá pouze jedno
závaží, jako já! Správně, uhádli jste, ta malá paní, na které není vidět vůbec
žádný sval, si jedno závaží neubrala, ale přihodila, a už opět svižně posiluje
sval deltový nebo jak se vlastně jmenuje. Znechuceně se odvracím.
Jdeme od nářadí k nářadí, trápím se na stolech, vyndávám závaží a procvičuji
svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Mezitím pozoruji ostatní. Ne tak
oni mě. Každý má kolem sebe neviditelnou bublinu, obal, a ty se o sebe otírají.
Kromě nás dvou tu spolu nikdo nemluví, nikdo neregistruje nic kromě prostoru
uvnitř své bubliny a ostatním se vyhýbá podle nějakého tajného plánu. Nic o něm
nevím, ale určitě jsem v něm započítán.
Po čase, který mi připadal jako geologické období, jsme se vrátili opět k
rotopedům. Kamarádka mi oznámila, že jsme neprošli ani polovinu cyklu, ale že
spěchá a doufá, že se necítím ošizen. Také mi sdělila, že závěrečná
čtvrthodinka by měla být na nižší převod než úvodní, ale s asi o polovinu vyšší
frekvencí šlapání. Neříkal jsem nic, nemohl jsem.
Stojím ve sprše a vlažná voda mi stéká po břichu. Něco chybí, něco se mělo stát
a nestalo se - ano! Měl kolem mne projít svalnatý sportovec a pronést něco ve
smyslu "co to tu dělá?" nebo se aspoň ušklíbnout. Mohl bych se cítit jako
morální vítěz, sice bez svalů a s břichem, ale zato slušný člověk! Ale jak se
mám cítit nadřazeně ve společnosti lidí, kteří si mě ani nevšimli? Proč mi osud
nedopřál alespoň drobné zadostiučinění?
Vyšel jsem z budovy a čekal na svou přítelkyni. Prošel kolem mne ten chlapec s
činkou, tedy teď už bez ní, a zamířil ke svému autu. Ovšem, nebude se unavovat
v tramvaji. Kamarádka vyšla svěží a krásná jako vždy, pohlédla na mě soucitným
okem a odvedla mě na zastávku. Nemám teď odpočívat, jinak mě bude zítra všechno
bolet, a jestli prý mám čas za dva za tři dny. Uctivě jsem poděkoval a cosi
neurčitého slíbil, načež jsem se rozloučil a odjel domů, kde jsem upadl na
postel a do mdlob.
Skutečně, druhý den mě bolel jeden každý sval, ani jsem netušil, že jich tolik
mám. Celý den jsem si v duchu opakoval refrén z jedné známé básně: "Replies the
Raven, Nevermore."
| home | back |