To rozhodnutí přišlo náhle, ale když už ho to napadlo, věděl, že to měl udělat
už dávno.
Tomáš dopil kávu, vstal od stolu a vyšel na ulici. Po chvíli dorazil do parku,
kde se mu vždy tak líbilo - dětství strávil z poloviny zde na hřišti, s
kamarádem sem chodíval po škole kouřit, a ano, Barboru sem vzal na druhé rande.
Věděl, že má ráda rozkvetlé stromy, on konec konců také, a navíc chtěl mít
výhodu domácího prostředí. Ve vztazích nemíval zrovna navrch, a Bára rozhodně
nebyla žádná puťka. Ale ani rodný park mu nepomohl, stejně se celou dobu cítil
jako Schrodingerova kočka - nevěděl, jak to dopadne, ale moc mu na tom
záleželo.
Prošel tedy parkem, při těch vzpomínkách se zamyšleně usmíval, až dorazil k
zastávce tramvaje. Při čekání si vzpomněl na jejich první rande, troufl si
Barboru pozvat do kina. Na tváři se jí objevil úsměv, který se za tu dobu
naučil milovat, a odpověděla jasně, krátce - Ano. Jistě, není to to svatební,
ale říká snad ještě víc. Přišel dřív, koupil lístky, ona přišla včas a řekla,
že by radši do vinárny, tak šli. Ano, Barbora vždy dobře věděla co chce, Tomáš
jí tuhle vlastnost často záviděl.
Tramvaj byla konečně tu a po chvíli dojela k prodejně obuvi, kde Tomáš
vystoupil. Vešel dovnitř a uťáple pozdravil, aby snad nevyrušil paní z nějaké
důležité myšlenky, a odebral se do oddělení sportovních bot. Usmál se při
vzpomínce na jejich nedávný nákup jídla na víkend - Bára vykopla dveře obchůdku
s potravinami a do kovového skřípotu všem velice nahlas popřála dobrý den. Pak
Tomášovi řekla, ať vezme vozík, a vyrazili. Při placení se na ně prodavačka
usmívala křečovitě, za to velice výrazně.
Vybral boty, zaplatil a rozhodl se, že zpátky půjde pěšky, vždyť to jsou jenom
čtyři stanice, a stejně neměl nic moc na práci. Po cestě přemýšlel o jejich
nedávné debatě na téma kanadské žerty. Tomáš byl s Bárou velice šťastný, byl to
nejlepší vztah jeho života, a snad jediná drobnost, která mu vadila, byly právě
Barbořiny vtípky. Byl nerad, když ho zesměšňovala před kamarády, ale nakonec
pokaždé uznal, že to není až tak na škodu - vždyť to přeci nemyslela zle. V
něčem se přizpůsobit musí.
Dorazil domů, zcela utopen ve vzpomínkách, a zavolal kamarádovi. Balíček musí
být předán přesně, mají totiž s Bárou výročí seznámení, a celé to bylo
vypočítáno na efekt. V šest přesně byl balíček předán, o dvě minuty později již
Tomášovi zvonil telefon, tak známé číslo, přesto už nebylo v seznamu.
"Prosimtě, kde seš? Neřikala sem ti, ať dorazíš včas? A co je tohle za
hovadinu, k čemu mi proboha budou boty na fotbal?" Tomášovi se ani nezachvěl
hlas - vyhrál, aspoň pro jednou vyhrál, a nezkazí to: "Vidím, žes to evidentně
nepochopila."
Tohle už měl udělat dávno.
| home | back |