Víte, něco takového se přihodí jen jednou za život a ne každému. Mě se to stalo
a vděčím za to štěstí jen jednomu muži: Jaromírovi. Ale jak to bylo od
začátku...
Byla jsem tehdy ještě dítě, nebylo mi ani 25 let a toužila jsem poznat pravou
lásku. Měla jsem sice mnoho chlapců, ale žádný mě nemohl úplně uspokojit. Oba
byli tak hrubí a jen se sprostě přetvařovali. Na první pohled to byli velmi
milí a slušní chlapci, ale pod povrchem toužili jen po jediném - po sexu. Ne že
by se mi to nezamlouvalo, vlastně jsem již jeden polibek dostala, ale přece se
nesluší, aby chlapec vyžadoval ukojení polibkem už po dvou měsících od jeho
vyznání lásky. To je nepatřičné a odhaluje to typicky mužskou vlastnost -
poživačnost. To, že se vymlouvali na mojí krásu a že si mysleli, že uvítám
jejich chlípné pohyby, jen plně odhaluje jejich primitivní duši. O to
ostudnější je, že všichni studovali na vysokých školách. Abych byla upřímná,
začínám pochybovat o užitečnosti těchto takzvaných vzdělávacích zařízení.
Zatrpkla jsem a začala nenávidět muže, a kdyby nepřišel Jaromír, byla bych snad
až do smrti smrťoucí starou pannou, jako moje maminka i babička.
Jaromíra jsem poznala v restauračním zařízení, bojujíc proti alkoholismu.
Seděl tam u stolu a já se do něj na první pohled zamilovala. Nikdy předtím bych
nevěřila v lásku na první pohled, ale tento okamžik změnil nejen můj život, ale
i mé myšlení. Byl tak, tak... mužný, silný, energický, nepoddajný, pevný,
rozhodný, drsný, chlupatý, roztomilý, úžasný, oslňující, okouzlující, hrozivý,
působivý, milý, zajímavý, krasavec inteligentní. Ale potom - ACH! V ruce držel
napěněnou, chladivou a nazlátlou sklenici opojného moku - PIVA! Je to odporný
ALKOHOLIK, blesklo mi hlavou a na místě jsem omdlela. Po procitnutí jsem ležela
v rukou nějakého chlapa. Potichu regurgitujíc, probudila jsem se úplně a
zjistila, že ležím v Jaromírových rukou! Štěstí zcela zaplavilo mé tělo, až
jsem se naprosto přestala ovládat a snažila se ho políbit, ačkoliv byli kolem
lidé. Tak na mě zapůsobil, tím, že byl tak odlišný od těch chlípných slabochů,
že nebyl zkažený školami, že páchl po cibuli a octu, a přesto byl tak
přitažlivý. Odvrátil se ode mě a já náhle ztratila smysl života. Nemiluje mne!
Odhalila jsem před ním své nitro a on se ode mne přesto odvrátil. Po tom všem!
To ho ovlivnil démon alkoholu, je nemocný a proto mě potřebuje. Znovu omdlevši,
stihla jsem jen zaslechnout jeho dvě slova: "Ta kráva..." a pak už nic. Tak on
pracuje v zemědělství a na práci myslí i o svém volném čase! Kdyby ho
nesžírala jeho alkoholová vášeň, jistě by z něho byl ideální druh do života,
pomyslela jsem si, probudivši se na záchytce. Celou noc jsem nezamhouřila oka,
přivázaná na posteli, myslíc jen na něho. Po několika hodinách jsem konečně
přišla na to, proč mě nechtěl políbit. Zapomněla jsem totiž, že mé celé tělo
bylo znečištěno mými vlastními zvratky. A určitě se také styděl, holoubek můj
rozmilý, před těmi hospodskými povaleči, kteří se celou dobu jen smáli. Bídní
chlípníci, chlípní bídníci!
Když mě ráno pustili, každá má myšlenka patřila jen a jen jemu. Ale navštíviv
všechna okolní zemědělská družstva a nenacházejíc stále svůj idol, začala jsem
si znovu zoufat. Kde by jen mohl být? V návalu zoufalství jsem opět zamířila
do hostince - a znovu omdlela. Byl tam! Po probuzení jsem ležela pořád na zemi.
Nikdo si mě nevšímal. Ale fakt, že na mě Jaromír čekal přes celou noc
v zatuchlém hostinci mě utvrdila v názoru, že mě také miluje. Já to tušila!
Jen mě zaráželo, proč se ke mně slastně nepřivinul, když se mu jeho jediná
láska konečně vrátila. Snad banda opilců vůkol bránila mu plně projevit svůj
ryzí cit, či jeho alkoholová nemoc prostoupila i jeho čistým srdcem? Vstávajíc,
chtěla jsem vyčinit těm zlotřilcům, leč než jsem ze svého hrdla vypustila první
hlásku, nová mdloba mi znemožnila tento bohulibý úkol. Po chvilce jsem opět
přišla k sobě a zjistila, že se celý hostinec směje, a dokonce i Jaromír!
Proč, ach, proč se směje i on? Pliji na všechny podezřelé živly, ať se smějí!
Ale proč se mi posmívá i on, favorit mého srdce? Od dalších mdlob mě uchránila
spásná myšlenka - nechce přece urazit své přátele! Že já nevědomá na to hned
nepřišla! Uvědomuje si, že jeho společníci jsou mnohem víc ovlivněni zhoubným
alkoholovým démonem než on sám a proto je nechce zahanbit svým správným
postojem. Raději se směje, protože ví, že já ho pochopím spíše než jeho ubozí,
opilí druhové. Takového šlechetného muže si snad ani nezasloužím, blesklo mi
hlavou, ale pak - můj bože! - uslyšela jsem další jeho slova: "Ta píča si,
vole, myslí, vole, že ji snad vocaď, vole, vytáhnem, vole, nebo co!" Mnoha
slovům jsem nerozuměla, ale styl jeho mluvy mě usvědčil v nečistotě jeho slov.
Jeho duše je čistá - snad - ale jeho ústa špinava jsou, jak jsem jej jen mohla
chtít včera večer políbit! Odešla jsem zahanbena z hostince, nedívajíc se
vpravo ni vlevo, rozrušená a zklamaná. Vždyť mohl mlčet! Nemusel urážet své
soudruhy, ale nemusel ani urážet mě, svou milenku (vždyť jsme se téměř
políbili!), mohl prostě jen mlčet.
Trvalo mi několik hodin, než jsem konečně přišla na to, proč to provedl. Chtěl
mě totiž vyzkoušet, ano, jak pevná je moje láska, a já jsem jej zklamala.
Nevím, jak jsem si jen mohla myslet, že by byl schopen mě ponížit, ta čistá a
nevinná bytost! Dává mi tím vlastně znamení, abych ho také vyzkoušela a dala mu
možnost prokázat opravdovost svých citů. Chopila jsem se příležitosti a
přichystala zkoušku těžkou, přetěžkou nejen pro něj, ale i pro sebe - dva dny
nedopřeji naší lásce, aby byla šťastna, dva dny se budu skrývat a neuvidím
svého milovaného. Dva předlouhé, nekončící dny... Přivázala jsem si obojek
kolem krku, zamkla jej a klíč zahodila. Můj provaz byl jen tak dlouhý, aby
mohla na záchod a do knihovny, kde jsem hodlala číst duchovní literaturu a
povinnou četbu. Mou drahou a zděšenou matinku jsem poprosila, aby mi obstarala
sdostatek chleba a vody a aby mne nechala o samotě rozjímat. Ty dva dny byly
skutečně nekonečné, smutek jsem naštěstí dokázala zahánět četbou, ale před
usnutím a na záchodě mě myšlenky na mého milovaného neustále sžíraly jak
vzteklí psi. Doma jsem bohužel musela zůstat o den déle, protože má vzácná
matka nemohla najít klíč k obojku. O to rychleji jsem potom běžela
k restauračnímu zařízení, doufajíc, že tam bude můj milenec. Zřela jsem ho již
od výčepu, seděl stále na stejné židli a pohrával si s kartami. Jistě vykládal
svým společníkům, jak jsou karty nebezpečné. Jak šlechetné! Se slůvkem "Drahý"
na rtech jsem mu omdlela do náruče. Probudivši se, zaslechla jsem jen "...vo
co, že ji nepřefikneš, vole," tak byli Jaromírovi kamarádi zkažení. Ale Jaromír
se náhle změnil a konečně přestal brát ohledy na své kolegy, představil se mi a
vyzval mě, abych jej následovala. Ke svým známým prohodil jen: "Vo basu piv,
vole. Nazdar." Řekl, že mě už dlouho miluje a že se mnou chce prožít krásný
sen. Nevěděla jsem, co tím myslí, ale šťastna jsem s ním šla a kdyby chtěl,
šla bych klidně až na konec světa. Zavedl mne do svého nádherně zařízeného
bytečku, mé výhrady smetl slovy "Ále..." a odvedl mě rovnou do postele, asi
abych se prospala. Když za chvíli přišel, chtěla jsem mu toho tolik říct, že
jsem si ani nevšimla, co chce provádět.
Nevím, co jsme dělali, ale dělali jsme to čtyřikrát. Milé na něm bylo nejen to,
že mě nepřerušoval, zatímco jsem mluvila, ale že pokračoval, i když jsem mu
neuměla nijak pomoci. V první chvíli mě napadlo, že je to snad něco
nemravného, ale když nechtěl polibek, došlo mi, že je to nejnezkaženější a
nejbezelstnější úžasná bytost pod sluncem. Bylo to vskutku příjemné, takové
pocity jsem snad ještě necítila. Jaromír mě ujistil, že neděláme nic špatného,
protože mě miluje a proto se také nemůže nic stát. Ráno odešel a nevrátil se
ani po třech dnech. Byvši velmi vystrašena, zavolala jsem policii, kde mi
nějaký sympatický hlas sdělil, že můj Jaromír je v nemocnici - měl ošklivou
nemoc zvanou kapavka a ještě k tomu nějaký delirium tremens. Když jsem za ním
přišla, ani se neprobudil, tak byl nemocný. Zeptali se mě, jestli jsem jeho
příbuzná a já jsem po pravdě odpověděla, že ano. Dali mi klíče od bytu a já
jsem Jaromíra políbila, obávajíc se, aby si to nevykládal jako nějakou chlípnou
touhu. Naštěstí spal a já se v duchu zastyděla za svoji špinavost, leč nemohla
jsem si pomoci.
Když se po dvouměsíčním léčení vrátil, svěřil se mi, že býval alkoholikem, ale
že s tím skoncoval. Také se přiznal k dalším neřestem - neslušné mluvě,
karbanu, promiskuitě a dalším. Některým slovům jsem docela přesně nerozuměla,
ale tím spíš mě ujistila o Jaromírových nejčistších úmyslech. Do restaurací od
té doby nechodí, žijeme spolu a jsme šťastní. Máme spoustu dětí a všechny
vychováváme v naprosté čistotě, vědouce, že i mně naprostá čistota uchránila od
mnoha nepříjemných nebezpečenství. A kapavku už taky nemám.
| home | back |